Červená slepička

Kdysi byla červená slepička,
která hrabala na dvoře, až objevila několik zrnek pšenice. Zavolala na své sousedy a řekla:
“Když tu pšenici zasejeme, budeme mít k jídlu chleba. Kdo mi ji pomůže zasít?”
“Já ne,” řekla kráva.
“Já ne,” řekla kachna.
“Já ne,” řeklo prase.
“Já ne,” řekla husa.
“Tak to udělám já,” řekla červená slepička a udělala to. Pšenice vyrostla do výšky a uzrála zlatá zrna.
“Kdo mi pomůže sklidit mou pšenici?” zeptala se červená slepička.
“Já ne,” řekla kachna.
“To není moje zařazení,” řeklo prase.
“Ztratila bych svou nadřazenost,” řekla kráva.
“Ztratila bych svou podporu v nezaměstnanosti,” řekla husa.
“Tak to udělám já,” řekla červená slepička a udělala to.
Nakonec nastal čas k pečení chleba
“Kdo mi pomůže upéci chléb?” zeptala se červená slepička.
“To bych musela pracovat přesčas,” řekla kráva.
“Přišla bych o svůj sociální příspěvek,” řekla kachna.
“Kdybych byla jediným pomocníkem, tak by to byla diskriminace,” řekla husa.
“Tak to udělám já,” řekla červená slepička. Upekla pět bochníků a držela je tak, aby je sousedé viděli.
Všichni chtěli kousek. Ve skutečnosti požadovali svůj díl. Ale červená slepička řekla: “Ne, umím sníst těch pět bochníků
sama.”
“Nadměrné zisky,” ječela kráva.
“Kapitalistická pijavice,” řvala kachna.
“Požaduji rovnoprávnost,” křičela husa.
Prase jenom zachrochtalo. Ostatní pak rychle namalovali transparenty, pochodovali kolem a vykřikovali nadávky.
A pak přišel státní úředník
Řekl červené slepičce: “Nesmíš být tak nenasytná.”
“Ale já jsem se o ten chléb zasloužila,” řekla červená slepička.
“Správně,” řekl úředník. “To je báječný systém svobodného podnikání. Každý na dvoře si může vydělat tolik, kolik chce. Ale
podle vládních nařízení se produktivní pracovníci musí o své výrobky rozdělit s těmi línými.”
Od té doby všichni spokojeně žili dál. Ale sousedé červené slepičky by rádi věděli, proč už nikdy neupekla chleba.